Individuální a skupinová psychoanalytická psychoterapie

 

 Vznik psychoanalýzy a psychoanalytické psychoterapie – výňatek z knihy Doc. PhDr. Jiřího Kocourka, Dr. : Horizonty psychoanalýzy, vydal IAPSA 1992

 

„Psychoanalýza se narodila na sklonku devatenáctého století jako dítě mechanistické přírodovědy, romantické filozofie a doznívající viktoriánské morálky. Když k tomu dodáme specifický kolorit Vídně přelomu století, vysoce odborně fundované osobnosti tvůrců psychoanalýzy a nezaměnitelně významný vliv židovství, pak před sebou máme pravděpodobně dostačující počet determinant, které různým dílem působily a působí na psychoanalýzu. Zkonkrétníme-li psychoanalýzu na Freuda (alespoň na jejím počátku) pak můžeme chápat jako formativní vlivy jeho životního pozadí jednak již vzpomenuté židovství, ale také jeho zájem o literaturu (Goethe, starý Řím), Brentanovy přednášky, vliv Darwinovy evoluční teorie, klinický a laboratorní výzkum v neurologii a neuroanatomii, klinická psychiatrická práce, klinická práce s neurotiky a sebepozorování (Rapaport, 1968). Druhá polovina devatenáctého století byla doba relativně dramatická a významná z řady důvodů.

Doznívající viktoriánskou morálku můžeme učinit zodpovědnou za klinickou podobu obtíží řady neurotických pacientů a za dlouhodobé odmítání Freudových objevů a posléze celé jeho teorie. Základní charakteristikou období byla především enormní prudérnost ve vztahu k sexu. Téma bylo absolutně tabuizováno, člověk ve společnosti vlastně existoval jako asexuální ne-biologický tvor. Je jen přirozené, že sexuální vzdělání a znalosti u řady lidí byly velmi nedokonalé až nulové. Oč více bylo toto téma tabuizováno, o to více se stávalo dominantou prožívání. Není proto divu, že Freud v mnoha symptomech a obtížích pacientů dešifroval a odkrýval sexuální podstatu, která nemohla - v důsledku řady zákazů - proniknout do vědomí.

 

PSYCHOANALÝZA, VĚDA A FILOZOFIE

Zřejmě prvé kroky psychoanalýzy se vztahují k existenci psychoueuróz - především konverzní hysterie. Její klinický obraz vykazuje řadu somatických symptomů, které v době vznikli psychoanalýzy byly součástí praxe somatického lékaře. Nyní je dokáže psychoanalýza léčit a dokáže je hlavně vysvětlit. Nastává nová distribuce pacientů psychiatrie nebo lépe psychoanalýza získává nový typ klientely.

Vazba mezi psychologií a psychoanalýzou je podobně diskutabilní jako vazby předcházející. Psychologie, obdobně jako medicína, se chová k psychoanalýze jako k nechtěnému dítěti, jako k bastardu. Důvody budou pravděpodobně trochu jiné než v případě medicíny. Významným faktorem zde bude bezpochyby čerstvá samostatnost, vlastní hledání identity a raison ď?tre její existence. Vždyť teprve nedávno se psychologie osamostatnila, oddělila se od filozofie případně od fyziologie. Má potřebu se stát vědou s velkým písmenem, tzn. odůvodňuje svoji existenci především výzkumnou základnou, experimenty, přírodovědeckou orientací a posléze velmi brzy zkostnatělým akademismem.

Vztah psychoterapie a psychoanalýzy je daleko jemnější, významnější a komplikovanější, než všechny zde uváděné vztahy předcházející. Jedná se spíše o vztah rodiče a dítěte, resp. matky a dítěte. Matkou je psychoanalýza, dítětem psychoterapie.

Velké rozšíření psychoterapie nastává v poválečných letech. Dochází k určitému boomu zájmu o vlastní duševno. Týká se to především Spojených států, "kde málem každý druhý občan dochází na psychoterapii a každý pátý se někdy v životě setkal s psychoanalýzou". Zvýšený zájem o psychoterapii se dostává do Evropy zhruba o desítku let později.

Dalším spojujícím článkem mezi psychoterapií a psychoanalýzou může být psychoanalytická psychoterapie. Jednak funguje jako méně náročná forma terapie těch jedinců, kteří nepotřebují "hluboké analytické zásahy a ponory do nevědomých oblastí" - pak je jejich podoba odvozeninou psychoanalýzy. Frekvence sezení je menší - l-2x týdně, méně "odkrývající" aktivity terapeuta, připouštějící řadu parametrů, snaží se působit pouze interpretacemi (Balint, Malann). Jinou formou, ve spojení s Ego-psychologií, je analytická psychoterapie vlastně nutným předstupněm regulérní analýzy - tzn. přípravou pacientova Ega (jeho stenizace) k řešení intersystemických konfliktů- takže analytik se varuje hlubších interpretativních zásahů z toho důvodu, že by je pacient neunesl. Přenos zde má své velké oprávnění, především v podobě získání důvěry vůči terapeutovi. Zde pak je frekvence sezení velká (5-6x týdně). Trend, který byl uplatňován v 70-tých letech především v USA.“

 

ZPĚT